Ježek z klece

Opilý mladík se zeptal ve vlaku průvodčího, zda nemá vývrtku, slovy: Nemáte vývrtku, šéfe?
Potom u dveří od domu postaval další opilý mladík. Opíral se o zvonky. Zeptal jsem se ho, jestli jde dovnitř. Řekl, že jo, že jeho přítelkyně usnula a neotvirá. Když jsem byl nahoře u dveří, vylezl z jednoho bytu nějaký chlap a zařval, že na něj kurva, do piče, někdo zvoní. Já jsem, protože to vlastně byla oznamovací věta, nevěděl, co říct a tak jsem jen zalezl dovnitř. Pak už jen bylo slyšet bouchání opilého mladíka na dveře. Ještě asi půl hodiny. To bylo včera. Dneska jsem potkal ježka a dal výpověď. Nebylo to úplně snadné, mám práci u BoysPlayNice a lidi z BoysPlayNice rád, ale nemůžu bydlet v Praze a trávit víc času v Rožnově. Takže by se mi teď hodila práce v Praze. Nějaký tip?

 

upload.jpg
upload.jpg
upload.jpg

První dovolená v Jugoslávii

Hermína se chvilku po příjezdu bála houpajících se lodí v přístavu, ale potom jsme měli problém dostat ji z vody. Plavala s námi a kousala nás při tom do uší. Svůj kopeček vanilkové zmrzliny zvládne sníst za 40 vteřin, a to i s kornoutkem! Strejda Zvjezdan si to v Záhřebu natočil na mobil.

chorvatsko_20181004_0022_small.JPG

buvol

Leží v posteli, štěká ze spaní a hraje si na supermana. Prohnala několik psů, zasloužený odpočinek. Pravděpodobně sežrala Hovno.... 

 6:46   

6:46

 

upload.jpg

7:33


upload.jpg

15:00

upload.jpg
upload.jpg
upload.jpg
upload.jpg
upload.jpg

20:33

Do roznova 2392018

Slečna u stolečku čte jógu dnes, číslo červenec srpen 2018, takže spíš jóga včera a předevčírem. Na stole má zpravodaj svobody zvířat se slonem na obálce, v batohu pytlíčky s něčím, co vypadá jako sušenky nebo čajové směsi a pod stolem nohy tak, že si je nemůžu natáhnout já, ani případný spolucestující. Slečna svačí cheeseburger z McDonald's, je v p m8apírovém pytlíku, vypadá to, že na něm někdo seděl. Chlapec naproti má svetr jako z vánočního klipu wham, jí croissant a pije ledovou kávu s brčkem, takovou tu modrou. Má vyhrnuté nohavice a ponožky s kravičkami. Poprvé od rána vykouklo slunce, ale mraky jsou tmavé, bude pršet. Slečna si sundala boty. Moji sýrovou bagetu balila Dana, píšou to na obalu. Usínám. 

upload.jpg

Ráno do Rožnova

Před sedmou ráno. Cesta do zlína je úplně zasekaná až do další vesnice směrem na Vizovice. Co auto, to jeden člověk. Přitom by se ty zácpy daly celkem účinně snížit a počet aut omezit 6 autobusy. Drtivá většina lidí stejně jezdí jen do práce a zpět. No a ze Zlína si to rychlosti 20km/h šine bagr, který se kvůli zácpě naproti nedá nikde předjet, a který tvrdošíjně odmítá sjet někam na kraj a uhnout. Takže je cesta ucpaná v obou směrech. Tak hlavně, že recyklujem petky. Nad hospodou Viper je nápis coffee and tattoo. To je jako kdyby bylo na reklamě napsáno pohřební služby a světlomety nebo solárium a topné oleje. Bagr stále odmítá sjet. Jedno se tomu řidiči musí nechat, je ambiciózní cílevědomý a jde za svým cílem. V podnikové sféře by to mohl dotáhnout nejmíň na manažera prodeje.

 

upload.jpg

O tom, jak jsem pošlapal historii, viděl mrtvou oliheň a jak mi starý arab vyznal lásku

V sedm třicet zazvonil budík, to jsem byl ještě v Haifě. Naposled jsem kouknul z okna  na výhled a v osm jsem vyrazil na nádraží. Ukrajinec Alex, který se rád potápí, u kterého jsme dva dny přespávali, nám nechal svůj klíč a jen se potápět do Haify. Prý bude stačit, když ho hodíme do schránky. Bydlí v bytovce skoro na samém vršku Haify, takže má nádherný výhled až skoro do Akka a na sever Izraele a hranici s Libanonem. Protože už jsem cestu znal, prokličkoval jsem bludištěm schodišť v naprosto rekordním čase a v 8:45 už jsem měl lístek a čekal jsem na vlak v 9:02, o celou půlhodinu dřív. Jen před nádražím jsem na chvilku zapomněl, že nejsem v Ostravě, ale v Haifě, a že se do nádražní budovy nedá vejít z libovolné strany, ale jen jedněmi dveřmi, batoh přes rentgen, tělo přes rámy, bzzzt píp píp. 

Vlak obkroužil Haifu a za necelou třičtvrtěhodinu mě vysadil v Caesareji. Jenže stará Caesarea je u moře, kdežto nádraží v průmyslové oblasti, zrhuba hodinu pěšky od sebe. Prošel jsem skoro celou průmyslovou oblast, všechny možné technologické parky a vyšel jsem na hlaví silnici. Kus se dalo jít za svodidly, ale pak už ne. Nechtěl jsem se nechat rozmáčknout šíleným autobusákem, a tak jsem stopoval. Zastavilo mi hned asi třetí auto, bilá dodávka se zahradním architektem zhruba v mém věku. Hulil brko a pil kafe a náhodou jen skoro až přesně tam, kam jsem potřeboval. Myslím, že mu moc nesloužila krátkodobá paměť, protože se mě ptal dvakrát na stejné věci, aspoň jsem toho nemusel říkat moc. Jeho tchýně je napůl chorvatka a napůl češka. Inu, svět je malý. Vysadil mě asi deset minut chůze od akvaduktu a zmizel, ještě jsem si stačil všimnout, že měl silně podhuštěnou pravou zadní pneumatiku. Myslím, že jsem ho potom odpoledne viděl ještě jednou, když jsem šel na vlak, ale už mi nezastavil a jen kolem projel, beztak na mě zapomněl. Akvadukt na pláži je jedním z mnoha, které dřív zajišťovaly přívod pitné vody po římské říši a Judeji.

Zbyl ho možná kilometr, možná o něco víc. Zbytek už si sebralo moře, stejně jako asi třetinu celé Caesareje, kterou v době největšího rozkvětu obývalo asi 200 000 lidí. Na pláži a v moři se různě válely omleté kusy zdiva a původního akvaduktu. V jednom místě jsem si chvilku zaarcheoložil a z jednoho sesuvu půdy jsem s vydloubnul střep, myslím, že nikomu nebude chybět. Taky jsem v jedné vrstvě viděl asi tři kosti, doufám, že byly kuřecí... Na akvadukut se dá vyšplhat po písečné duně, nevím jestli se to smí, ale nikde nebyly žádné cedule a nahoře byly na trubkovodu vodovodu stopy v písku, takže lidi se tam si pohybují. Za tu zrhuba hodinu, kterou jsem tam strávil, se u akvaduktu vyfotilo několik skupin zájezdových autobusů. Prohlídnout, podejít, obejít, skupinovka, šup do busu a dál. Prošel jsem si kus akvaduktu a na další duně jsem zase seskočil dolů. Cestou do archeoparku jsem viděl dva krásné psy, sesuvy, něco, co vypadalo jako zbytky římského přístaviště, tunel, ve kterém bylo nasráno a mrtvou oliheň, tu jsem si vyfotil. Do archeoparku jsem vešel po pláži skrze rozestavěné atrakce, nikde nikdo nebyl, žádná cedule o zákazu vstupu, takže co není zakázáno, je povoleno. Z pláže jsem vyšel po schodech skrze velmi draze vypadající restauraci, možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, jako by přestaly cinkat příbory, když jsem procházel ven. Paní v muzeu se divila, že nemám vstupenku a když jsem jí řekl, že jsem přišel po pláži, řekla, že to není problém a moc ráda mi vystavila studenskou slevu za 35 (původní stála 39) šekelů. Pán ve stánku s nanuky se na mě obořil, že kartou se dá platit až od 30 šekelů a já, protože jsem neměl hotovost, což se později ještě ukázalo jako problém, jsem si koupil nanuk v dalším stánku, kde s tím problém neměli, na dva nanuky jsem neměl chuť. Kdyby nasraný pán neprodával samé krámy, možná bych si u něj něco koupil. Vyzkoušel jsem dva místní nebankové bankomaty, ale ani jednomu se nelíbila moje mezinárodní mastercard karta, takže jsem byl bez peněz. Prošel jsem si zříceniny, hippodrom, tunel s netopýry a římské divadlo a vyrazil jsem do Hadery na vlak. Hadera je z Caesareje pěšky asi tak dvě a půl hodiny, je to 15 kilometrů na slunci. Koupil jsem si další vodu, paní kupodivu vůbec nevadilo, že jsem chtěl platit kartou. Před obchodem se na mě zubil takxikář zřejmě měl škodolibou radost, že musím pěšky, ale mě to nevadilo.

Cestou jsem chvilku zkoušel stopovat, ale protože jsem procházel skrze vilovou oblast a golfová hřiště, nezastavil mi ani jeden majitel mercedesu, který kolem projížděl v prázdném autě. Řekl jsem si, že na ně seru a asi za hodinu jsem došel ke křížení dvou velkých silnic, kde se zase nedalo pokračovat pěšky. Zase jsem stopoval a asi za deset minut zastavila paní se třemi dětskými sedačkami, ale s žádným dítětem. Zavezla mě do Hadery na vlak, i když to pro ni byla zajížďka a zmizela. V Hadeře mi vedoucí stanice pomohl koupit jízdenku do Jeruzaléma a pak odešel, asi domů, Když jsem se jeho kolegy zeptal, který vlak jede do Jeruzaléma, řekl mi, že dneska už žádný. Když jsem mu řekl, že mi jeho kolega pomohl koupit jízdenku, jen pokrčil rameny a řekl, že musím do Beit Yehoshua, odkud pojede shuttle bus do Tel Avivu. Sice to není do Jeruzaléma, ale je to po cestě. Peníze za jízdenku mi ale nevrátil. 

V Beit Yehoshua se zřízenci chvilku dohadodvali, kterým mám jet shuttle busem. Oba jely do Tel Avivu, ale každý jinam a oba tvrdili, že z té stanice kam dojedu, mi pojede autobus do Jeruzaléma. Nasedl jsem do shuttle busu 777 s tím, že tři sedmičky musí být šťastné znamení. V Tel Avivu měl bus vyhodil u hlavního autobusového nádraží. Pokud jste tam nikdy nebyli a nevíte, jak vypadá, podívejte se na nějakou scénu ze starého Blade Runnera. Takovou směsici krámků, smradu, jídla, tepláků a lidí různých národností, jsem ještě nikdy neviděl. Pokud se tam ocitnete porpvé, není vůbec žádná ostuda, pokud zabloudíte. Na hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu se lidi rodí i umírají. Před vchodem jsem si vystál pětiminutovou frontu skrze rentgen a rámy, bzt, píp, píp. "Máte v batohu nějaké zbraně? Ne. Požádal vás někdo, abyste něco převezl? Ne, Máte pas? Ano. A mohl bych ho vidět. Ano. Hezký den. Ano." Protože Arlozorov už trochu znám, zkusil jsem si nejdřív vybrat peníze z bankomatu v přízemí. Zpráva, že bankomat v tuto chvíli nemůže vydávat bankovky mě moc nepotěšila.

Vyběhl jsem nahoru, prošel halou a dobil si peníze kartou na dotykové obrazovce, doběhl jsem ke stanovišti, kde už stála skupinka turistů. Z budky vykoukl tlustý pán a řekl, že dneska už žádné autobusy nejezdí, je šábes. Šábes začíná všude trochu jinak a autobusy ještě rozhodně jezdily, ale do Jeruzaléma už zřejmě žádný nepojede. Tak zase ven skrz všecky ty smrady a teplákovky a uřvanou hudbu k dodávkám, ty jsou sice dražší, smrdí a lidi se tam musí mačkat, ale.. výhodu vlastně nemají žádnou. Jedna mi odjela před nosem. Když jiný řidič viděl, že se nás tam motá hodně, nabídl, že nás do Jeruzaléma odveze, ale bude to stát 35 shekelů, normální cena je asi 25. Protože mám studenskou slevu, jezdím autobusem za 8. Moc se mi nechtělo platit 35, ale nezbývala jiná možnost. Všichni jsme se namačkali dovnitř, vedle mě si sedl starý arab v děravém kabátě. Po chvilce vytáhl telefon a strčil mi ho pod nos, abych mu přečetl, co se tam píše, že nemá brýle. Psalo se tam, že letí v květnu do Ankary, a že si má vzít pas a letenku. Bavili jsme se a chvíli to vypadalo, že se tam jede učit anglicky, ale potom jsem pochopil, že tam jede učit, a že učí v angličtině. A co, že učí? Dějiny Blízkého východu, studuje doktorát na Hebrejské univerzitě, takže jsme vlastně něco jako spolužáci. Vzhledem k tomu, že měl ruce od bílé barvy a v kabátu měl díry, bych to do něj neřekl. Chvilku jsme se bavili o České republice a sousedech, o berlínské zdi a Balfourově deklaraci. Vysvětlil jsem mu, že už jsme jen Česká republika a Slovenská republika, že máme dva jazyky, ale že si rozumíme a rozešli jsme se bez války. Pochválil mě za to, takže bych to asi měl vyřídit Klausovi a Měčiarovi, ale nebavím se s nima, tak jim nic neřeknu. Potom mu zazvonil telefon a moc jsem nerozuměl, ale slyšel jsem slovo Czechoslovakia. Prý to byla jeho manželka a vysvětloval jí, že má nového kamaráda z Československa, asi taky problémy s krátkodobou pamětí. Musel jsem mu poslat email, budeme prý pokračovat v naší konverzaci. Pozval mě na návštěvu do Ramalláhu. Potom jsme vystoupili, podali si ruce, řekl mi, že mě miluje a zmizel za rohem. Tak jsem si koupil falafel za osm šekelů, protože jsem za celý den měl jen jeden nanuk, zeleninu u araba, co nikdy neváží, kolik toho mám, ale jen si vymyslí cenu a šel jsem domů. 

Olive Mountain

Dneska jsem se byl projít na Olivovou horu. Z Německé kolonie, kdy bydlím, je to pěšky bez zastávky hodinu. Z výšky 693 na 802 metrů nad mořem, ovšem se stoupáním a klesáním. U nás je prý hnusně, ale tady, když svítí slunko, je pořád kolem 20. Kolem Zachariášovy hrobky, která by klidně mohla hrát ve filmu s Indiana Jonesem, jsem se vyškrábal až na samotný vršek ke kapli Nanebevzstoupení páně. Tam jsem byl od borce v civilu bez průkazky nucen si koupit vstupenku za 5 šakalů, abych se mohl podívat do kaple, odkud prý Ježíš vystoupil do nebe. Chvilku jsem se s pánem dohadoval, až si přizval na pomoc tři další kolegy, a tak jsem nakonec ustoupil a těch třicet korun obětoval. Kromě jednoho vydlabaného šutru, svíček, krabice na dary a větráku na stěně (fakt nekecám) tam vůbec nic nebylo. Naštěstí tam nebyli ani žádní turisti, asi se jim nechtělo do kopce. Uprostřed parkoviště leželo něco, co zdálky vypadalo jako měděný kalich. Přišel jsem k tomu blíž a pořád to vypadalo jako měděný kalich. takový ten, co z něj pil Indiana Jones, ten, co z něj prý pil taky Ježíš. Bylo mi to trochu divné, ale bral jsem to za znamení shůry a vzal jsem si ho. Asi to není kalich, ale něco ze staré vodní dýmky, každopádně to jako kalich vypadá (mrkněte na instagram) a leželo to na vrcholu Olivové hory, takže celkem blízko k místu poslední večeře... No prostě mám doma Ježíšův kalich z poslední večeře, deal with it. Shora je docela dobrý výhled na Jeruzalém, ale mě zajímalo, jestli je vidět taky mrtvé moře, takže jsem to vzal přes kopec na druhou stranu. Bububu, město plné Arabů a za každým rohem terorista! No ve skutečnosti jsem s klukama čutal fotbal, mávali jsme si se školáky na zastávce, pomohl jsem prckovi hodit do kontejneru nějaké svázané dřevo, které nemohl sám zvednout a skoro jsem dostal po tlamě, ale to bylo nedorozumění. Fotil jsem krajinu a nějaký pán si myslel, že fotím ženy v burkách. Chvilku jsme na sebe mávali a hulákali, ale potom se uklidnil. Viděl jsem olivový háj, sochu Ježíše, u které někdo odstavil rotoped, osady za zdí, hustý černý kouř z pálených odpadků a průvodce, podle kterého se museli inspirovat autoři Simpsonů v epizodě, kdy jede biblický kroužek Neda do Izraele. Vlastně jsem taky viděl hromady pytlů z odpadky, mrtvou kočku, samolepku You only live once. Spoustu domů se spoustou schodů a nádrží na ohřívání vody, krásný výhled do krajiny na mrtvé moře a hory v Jordánsku. Cestou, už po tmě, jsem za zastavil na hřbitově pod Olivovou horou a jen tak chvilku stál mezi hroby v úplně tmě. Bylo to fajn.

DSCF8734_small.jpg

Do Betléma

Pojedem na výlet do Betléma? No tak jo. Nemám rád, když to někomu trvá a nemám rád, když na mě někdo čeká. Ode mě z domu je to na zastávku autobusu, který jeden do Betléma jen deset minut. Jdu dřív, abych si vybral peníze, bakomatů v Izraeli není zdaleka tolik, co u nás, tak doufám, že bude fungovat, v kapse mám možná tak akorát na autobus. Pán předemnou naťuká pin, udělá to bzt a dostane peníze. Jsem na řadě. ťukám pin, dělá to pink a nic, service temporarily unavailable. Po mně jde pán, povídám mu, že tam už asi nejsou peníze. Naťuká pin, udělá to bzt a dostane peníze. Jdu zase na řadu, naťukám pin, udělá to pink, service temporarily unavailable. Seru na to a jdu na autobus. Zdá se, že všichni, kdo jedou z centra, mají zpoždění, seru na to, jedu sám. Nasedám do arabského autobusu, je sobota, židé až do večera nepracují. Volné sedadlo je jen vzadu u borce, který vypadá jako Ukrajinec nebo Polák. Stačila jedna věta, vše bylo jasné, je to Polák! Sedí kurwa jak paša, nohy roztažené, jak kdyby mezi nima měl ježka. Předstírám, že mi to nevadí, ale uvnitř přemýšlím, jestli mu dát kolenem, loktem nebo se slušně zeptat, zda by se laskavě neuskromni. Nakonec neříkám nic, nechci se s nima bavit. Autobus se blíží k tunelu, který na kopci ze všech stran ochraňuje hodně vysoká šedá zeď. Vjíždíme do Palestiny a mě se v hlavě smíchaly dohromady scény z episody Simpsonů v Izraeli, fotografie Yakova Israela ze stejného místa, kterou jsem viděl v jeho knize a scéna z dokumenta Koudelka fotografuje Svatou zemi, kdy někdo křičí ze strážní věže do megafonu na Koudelku, aby šel dál. Projíždíme tunelem a na druhé straně to vypadá úplně stejně, jako před tunelem. Nechci tvrdit, že jsem měl na chvilku strach, v Palestině se už dlouho nic nestalo a Betlém navštěvujou tisíce turistů, ale měl jsem chvilku divný pocit. Autobus kličkuje městem a já nevím, kde vystoupit, nakonec se rozhoduju pro jednu ze zastávek, pohled na mapu ukazuje, že je to ta správná, Tohle se mi občas děje, lidi by obecně mali víc dávat na svou intuici. Přijel jsem první. dělá se teplo. Úsměvy a máváním ruky odrážím nabídky hloučku taxikářů, jen jeden se nedá. Mohamed jezdí škodovkou, tvrdí, že je lepší než mercedesy, protože je spolehlivější. Ptá se mě, jestli na někoho čekám, odpovídám, že ano. Je to jiný taxikář? Ne kamarádka. Co takhle výlet? povozil bych vás po okolí, ukázal Banskyho grafiti a další místa. Ptám se, kolik by to stálo, malý okruh prý 120 a velký 170 šekelů. Ale o ceně se můžeme pobavit, viď? Můžeme. Tak já počkám na kamarádku a promyslíme to. Je mi jasné, že je to nesmyslně velká částka. Naproti přes cestu je Jordánská banka, jdu zkusit vybrat. Dináry nechci. Mohamed běží přes silnici, prý mě zaveze k bankomatu, kde jsou šekely, jeho ochota nezná mezí. Přijíždí další autobus a Mohamed se vydává na lov klientů. Když o jeho služby nikdo nestojí a my jdeme s Kačou pryč, volá na mě, jak to teda bude. Jdeme pěšky, podávám mu ruku a děkuju. Za křižovatkou je bankomat a šekely samozřejmě vydává. Před Chrámem Narození Páně nás někdo velmi jemně upozorní, že bychom se měli posunout, nad hlavou se nám houpá nálož lešení na jeřábu, bezpečnost práce především. Uvnitř je fronta tak na dvě hodiny, procházíme si ostatní prostory, moc toho není vidět, do konce prosince bude kostel pod lešením. Jsme na odchodu, když se k nám přitočí malý chlapík, který nás prý může dostat na začátek fronty, ale nebude to zadarmo. Ptám se, kolik taková služba stojí, ptá se, kolik jsme ochotní dát, odpovídám, že nic. Tak kolik to bude? Chlapík povídá, že 20 euro. Zbláznil ses? 20 euro, za to, že se posuneme ve frotně? Víš, jak dlouho pracuju na 20 euro? Nejste vy Češi? Jsme. Češi moc nechtějí platit. Sleduju pořad Honest Guide s Jankem Rubešem, povídá chlapík. Založil jsem tady taky Honest Guide, abych ukázal Betlém v lepším světle. Všude jsou podvodníci a nejhorší ze všech jsou taxikáři. Fotíme se spolu a slibuju mu, že Jankovi fotku pošlu. Máme dát vědět, až přijedeme v lednu zase. Nejdřív nám slibuje, že nás zkusí dostat dopředu zadarmo, ale potom odchází. No nic, jdeme na kafe. Našli jsme kavárnu s výhledem, směju se, když vidím na terase papamobil s vyfouknutými koly, prý je pravý. Všecko je bílé, palubní deska, i sedadla, papežovo křeslo vypadá spíš jak zubařské, musel se mu na něm potit zadek. Nějaký Američan kouká na auto a u toho se natáčí na mobil a něco povídá. Jdu blíž a slyším, že natáčí podcast pro svoje ovečky doma v USA. Je jedno, jestli jste křesťané, muslimové nebo židé, povídá, dál už neposlouchám, fotím výhled a spící starší pár s hlavami na stole vedle a jdeme pryč. You are lucky man, povídá chlapík s vyřezávanými velbloudy a ovcemi, když vidí Kaču. Vyřiď svému Adamovi, že je lucky man, povídám už asi potřetí Katce. Chvilku se touláme uličkami až nás nakonec vyžene strašný smrad a žlutý kouř, nějaký děda pálí pod školou trávu. Běhal po zahradě s obrovským hořícím kartonem a podpaloval všechno kolem sebe. Snad z toho nebude průser, říkám si. Vracíme se přes náměstí a vybíráme pohlednice. Já ty nejkýčovější, Kača nějaké normální. Ukazuje se, že najít solidní pohlednici není snadné. Zato já mám větší výběr, ale nakonec nekupuju nic. U stánku na přecpaném náměstí kupujeme fazole vařené ve vodě s citronem a kořením a taky pytlík žluté lupiny, pokud neznáte, najděte si na wikipedii. V Lisabonu jsme to jedli k pivu, poprvé jsem to jedl u Giovanna v Římě. Žlutá semena se nějak speciálně nakládají, jinak můžou být toxická a jedovatá. Slupka se vyplivuje, chce to cvik, ale jde to jen tak zubama. žluté kolečko si postavím jazykem nastojato, trochu zkousnu a slupka praskne a spadne. Jazykem oddělím slupku od kulaté čočky a slupku vyplivnu. V Říme jsem je jedl se slupkou, když mě viděl otec rodiny, prohlásil, že jsem barbar. Sedíme na zídce u autobusového nádraží a tlačíme fazole a tremosa. Každý řidič taxíku a autobusu, který projede kolem na nás hledí s mírným údivem, asi to není zrovna populární místo na svačinu. Jdeme se podívat k Banksyho hotelu, u zídky po mně zůstává jen hromádka žlutých slupek. (1/2)

batuzky.jpg

O tom, že lidi jsou prostě lidi

 

Dneska jsem se jen tak tři hodiny procházel starým městem. Udělal jsem asi deset fotek a všecky stojí za velké kulové. Zato každý, koho jsem potkal, byl neobyčejně milý. U Chrámu Božího hrobu se mě dva kluci ptali, proč si fotím odpadky. Seděli před krámkem a snažili se pomocí "myfriendismu" vnutit turistům šperky, keramiku, vázy nebo aspoň šátek. Mají na starosti asi šest krámků v ulici. Obchody prý dobře nejdou, už je po sezóně, ale na náladě jim to neubralo. Ani se mi moc nesnažili nic vnutit, spíš si chtěli jen tak popovídat. Padly obligátní otázky odkud jsem a co tady dělám. Tentokrát na ně fakt, že studuju fotku na Bezalelu nijak zvlášť dojem neudělal, lidi mají většinou tendence žasnout údivem a uznale pokývat hlavou (ehm). Pochválil jsem klukům jejich zlaté falešné rolexky a zlaté tenisky. Líbily se jim moje modré odrbané staré raybany, které jsem našel v roce 2012 v Barceloně a chtěli je koupit. Prý jsou pravé. Jak to poznali, nevím. Prý je to nějaký "ancient model", skoro jsem se urazil. Připojil se k nám jejich kámoš, který se představil jako princ ulice, jméno jsem zapomněl. Vzal mi moje brýle a ukázal se v nich své přítelkyni, se kterou si zrovna volal. Pozdravovat ji nechtěl. Taky chtěl koupit moje brýle. Když jsem mu řekl, že mu je nedám, řekl mi, že mě bude sledovat a pak se mě zeptal, jestli znám film Taken. Prý je jako ti únosci, ale má dobré srdce. Ti dva kluci se zasmáli, že prý je sice žid, ale je v pohodě. Na chvilku jsem si ke klukům sedl na plastovou židli a zkoušel jsem jim pomoct s "myfriendismem" a společně jsme turistům vnucovali suvenýry. Princ ulice mezitím hezkým holkám milostivě dovoloval se s ním vyfotit. Nic se mi nepodařilo prodat. Potom přišel jejich strýček a moc se na mě netvářil, tak jsem si šel po svých. V arabské čtvrti hráli malí kluci fotbal. Všichni jsme si plácli a pak spolu počítali arabsky a hebrejsky do deseti, kluci mě trumfli, už umí do 20. V křesťanské čtvrti posedávala před bistrem taková směska mladých a starých. Všichni kouřili a pili kafe. Taky jsem jedno sakra sladké dostal. Opět dotazy č.1 a č.2. Studuješ fotku? a chceš vidět super výhled? Mladý kuchař z hotelu Waldorf Astoria mě vzal na střechu domu, kde bydlí. Šest pater, na každém prádlo na šňůrách a svaté obrázky. V téhle čtvrti je kompletně předžízsováno. Úplně nahoru jsme vylezli po starém dřevěném žebříku s chybějícími příčkami. Střechy tady kromě obrovských satelitů a nádrží na ohřívání vody skrývají všelijaká tajemství, většinou je to teda bordel a plesnivý chleba. Ale výhled fakt dobrý. Vrátili jsme se zpátky před bistro. Ptám se, jestli tu umí někdo řecky, když jsou ortodoxní. Tady prý umí každý trochu několik jazyků. Bydlí tady arabové i židé. Jsme sousedi a vycházíme spolu, povídá starý pán s pupkem a zlatým řetězem. Děkuju za kafe a jdu zas jinam. Vypadá to, že jediný, kdo to tady nějak hrotí, je policie. S úsměvem, ale velmi důrazně, mě posílají pryč, že je zavřeno. Jak může být ulice zavřená? Nejsi muslim, tak je zavřená. Přijď ráno. Ještě chvilku se motám židovskou částí a snažím se najít domek, ve kterém bydlí ortodoxní rodina, u které jsem byl na návštěvě o sukotu. Zarputile se odmítám dívat na cedule a mapy, přece to musím najít sám. Staré město má asi jen kilometr čtvereční, ale ztratit se tu dá. Těším se, až ho budu znát nazpaměť jako Lisabon. Poznávám jednu ulici. Jsou čtyři hodiny, Eliaphoto bude mít ještě otevřeno. Vnuk Elia Kahvedjiana, který přežil arménskou genocidu a dostal se z Turecka do Palestiny, vede fotografické studio a obchůdek dodnes. Všude jsou dědečkovy skvělé fotky (prodává inkoustové tisky v paspartě a knihu). Povídáme si o focení, Eli mi chce dát nějaké fotopapíry, které nepoužívá, mám se stavit příští týden. Je překvapený, že fotím na velký formát a chce vidět nějaké moje věci. Btw Elia se původně nejmenoval Kahvedjian, vůbec totiž nevěděl, jak se jmenuje. Když se ho ptali, co dělal jeho otec, řekl, že prodává kávu, tak mu začali říkat Kahvedjian. Slíbil jsem mu, že do své diplomky jeho dědečka nějak propašuju, i když začal fotografovat až v roce 1924 a já se věnuju 19. století. Hodně se mi líbí fotka Jeruzaléma se starou fordkou a německou vzducholodí, zkusím ji s ním vyhandlovat za něco svého. Opouštím staré město Damašskou bránou a beru to přes falafel za 8 a pro zeleninu k arabovi. Už se ani neobtěžuje dávat můj mix zeleniny na váhu a říká si o 25 šekelů. Pochválil jsem mu domácí pálivou omáčku, mám se zase někdy stavit. Koupil jsem si celý trs banánů a když mi spadl, všechny se utrhly a odlouply, takže teď mám na stole 12 načatých banánů. Takhle mě vyfotil jeden malý kluk.

DSCF8408_small.jpg