O tom, že lidi jsou prostě lidi

 

Dneska jsem se jen tak tři hodiny procházel starým městem. Udělal jsem asi deset fotek a všecky stojí za velké kulové. Zato každý, koho jsem potkal, byl neobyčejně milý. U Chrámu Božího hrobu se mě dva kluci ptali, proč si fotím odpadky. Seděli před krámkem a snažili se pomocí "myfriendismu" vnutit turistům šperky, keramiku, vázy nebo aspoň šátek. Mají na starosti asi šest krámků v ulici. Obchody prý dobře nejdou, už je po sezóně, ale na náladě jim to neubralo. Ani se mi moc nesnažili nic vnutit, spíš si chtěli jen tak popovídat. Padly obligátní otázky odkud jsem a co tady dělám. Tentokrát na ně fakt, že studuju fotku na Bezalelu nijak zvlášť dojem neudělal, lidi mají většinou tendence žasnout údivem a uznale pokývat hlavou (ehm). Pochválil jsem klukům jejich zlaté falešné rolexky a zlaté tenisky. Líbily se jim moje modré odrbané staré raybany, které jsem našel v roce 2012 v Barceloně a chtěli je koupit. Prý jsou pravé. Jak to poznali, nevím. Prý je to nějaký "ancient model", skoro jsem se urazil. Připojil se k nám jejich kámoš, který se představil jako princ ulice, jméno jsem zapomněl. Vzal mi moje brýle a ukázal se v nich své přítelkyni, se kterou si zrovna volal. Pozdravovat ji nechtěl. Taky chtěl koupit moje brýle. Když jsem mu řekl, že mu je nedám, řekl mi, že mě bude sledovat a pak se mě zeptal, jestli znám film Taken. Prý je jako ti únosci, ale má dobré srdce. Ti dva kluci se zasmáli, že prý je sice žid, ale je v pohodě. Na chvilku jsem si ke klukům sedl na plastovou židli a zkoušel jsem jim pomoct s "myfriendismem" a společně jsme turistům vnucovali suvenýry. Princ ulice mezitím hezkým holkám milostivě dovoloval se s ním vyfotit. Nic se mi nepodařilo prodat. Potom přišel jejich strýček a moc se na mě netvářil, tak jsem si šel po svých. V arabské čtvrti hráli malí kluci fotbal. Všichni jsme si plácli a pak spolu počítali arabsky a hebrejsky do deseti, kluci mě trumfli, už umí do 20. V křesťanské čtvrti posedávala před bistrem taková směska mladých a starých. Všichni kouřili a pili kafe. Taky jsem jedno sakra sladké dostal. Opět dotazy č.1 a č.2. Studuješ fotku? a chceš vidět super výhled? Mladý kuchař z hotelu Waldorf Astoria mě vzal na střechu domu, kde bydlí. Šest pater, na každém prádlo na šňůrách a svaté obrázky. V téhle čtvrti je kompletně předžízsováno. Úplně nahoru jsme vylezli po starém dřevěném žebříku s chybějícími příčkami. Střechy tady kromě obrovských satelitů a nádrží na ohřívání vody skrývají všelijaká tajemství, většinou je to teda bordel a plesnivý chleba. Ale výhled fakt dobrý. Vrátili jsme se zpátky před bistro. Ptám se, jestli tu umí někdo řecky, když jsou ortodoxní. Tady prý umí každý trochu několik jazyků. Bydlí tady arabové i židé. Jsme sousedi a vycházíme spolu, povídá starý pán s pupkem a zlatým řetězem. Děkuju za kafe a jdu zas jinam. Vypadá to, že jediný, kdo to tady nějak hrotí, je policie. S úsměvem, ale velmi důrazně, mě posílají pryč, že je zavřeno. Jak může být ulice zavřená? Nejsi muslim, tak je zavřená. Přijď ráno. Ještě chvilku se motám židovskou částí a snažím se najít domek, ve kterém bydlí ortodoxní rodina, u které jsem byl na návštěvě o sukotu. Zarputile se odmítám dívat na cedule a mapy, přece to musím najít sám. Staré město má asi jen kilometr čtvereční, ale ztratit se tu dá. Těším se, až ho budu znát nazpaměť jako Lisabon. Poznávám jednu ulici. Jsou čtyři hodiny, Eliaphoto bude mít ještě otevřeno. Vnuk Elia Kahvedjiana, který přežil arménskou genocidu a dostal se z Turecka do Palestiny, vede fotografické studio a obchůdek dodnes. Všude jsou dědečkovy skvělé fotky (prodává inkoustové tisky v paspartě a knihu). Povídáme si o focení, Eli mi chce dát nějaké fotopapíry, které nepoužívá, mám se stavit příští týden. Je překvapený, že fotím na velký formát a chce vidět nějaké moje věci. Btw Elia se původně nejmenoval Kahvedjian, vůbec totiž nevěděl, jak se jmenuje. Když se ho ptali, co dělal jeho otec, řekl, že prodává kávu, tak mu začali říkat Kahvedjian. Slíbil jsem mu, že do své diplomky jeho dědečka nějak propašuju, i když začal fotografovat až v roce 1924 a já se věnuju 19. století. Hodně se mi líbí fotka Jeruzaléma se starou fordkou a německou vzducholodí, zkusím ji s ním vyhandlovat za něco svého. Opouštím staré město Damašskou bránou a beru to přes falafel za 8 a pro zeleninu k arabovi. Už se ani neobtěžuje dávat můj mix zeleniny na váhu a říká si o 25 šekelů. Pochválil jsem mu domácí pálivou omáčku, mám se zase někdy stavit. Koupil jsem si celý trs banánů a když mi spadl, všechny se utrhly a odlouply, takže teď mám na stole 12 načatých banánů. Takhle mě vyfotil jeden malý kluk.

DSCF8408_small.jpg