Do Betléma

Pojedem na výlet do Betléma? No tak jo. Nemám rád, když to někomu trvá a nemám rád, když na mě někdo čeká. Ode mě z domu je to na zastávku autobusu, který jeden do Betléma jen deset minut. Jdu dřív, abych si vybral peníze, bakomatů v Izraeli není zdaleka tolik, co u nás, tak doufám, že bude fungovat, v kapse mám možná tak akorát na autobus. Pán předemnou naťuká pin, udělá to bzt a dostane peníze. Jsem na řadě. ťukám pin, dělá to pink a nic, service temporarily unavailable. Po mně jde pán, povídám mu, že tam už asi nejsou peníze. Naťuká pin, udělá to bzt a dostane peníze. Jdu zase na řadu, naťukám pin, udělá to pink, service temporarily unavailable. Seru na to a jdu na autobus. Zdá se, že všichni, kdo jedou z centra, mají zpoždění, seru na to, jedu sám. Nasedám do arabského autobusu, je sobota, židé až do večera nepracují. Volné sedadlo je jen vzadu u borce, který vypadá jako Ukrajinec nebo Polák. Stačila jedna věta, vše bylo jasné, je to Polák! Sedí kurwa jak paša, nohy roztažené, jak kdyby mezi nima měl ježka. Předstírám, že mi to nevadí, ale uvnitř přemýšlím, jestli mu dát kolenem, loktem nebo se slušně zeptat, zda by se laskavě neuskromni. Nakonec neříkám nic, nechci se s nima bavit. Autobus se blíží k tunelu, který na kopci ze všech stran ochraňuje hodně vysoká šedá zeď. Vjíždíme do Palestiny a mě se v hlavě smíchaly dohromady scény z episody Simpsonů v Izraeli, fotografie Yakova Israela ze stejného místa, kterou jsem viděl v jeho knize a scéna z dokumenta Koudelka fotografuje Svatou zemi, kdy někdo křičí ze strážní věže do megafonu na Koudelku, aby šel dál. Projíždíme tunelem a na druhé straně to vypadá úplně stejně, jako před tunelem. Nechci tvrdit, že jsem měl na chvilku strach, v Palestině se už dlouho nic nestalo a Betlém navštěvujou tisíce turistů, ale měl jsem chvilku divný pocit. Autobus kličkuje městem a já nevím, kde vystoupit, nakonec se rozhoduju pro jednu ze zastávek, pohled na mapu ukazuje, že je to ta správná, Tohle se mi občas děje, lidi by obecně mali víc dávat na svou intuici. Přijel jsem první. dělá se teplo. Úsměvy a máváním ruky odrážím nabídky hloučku taxikářů, jen jeden se nedá. Mohamed jezdí škodovkou, tvrdí, že je lepší než mercedesy, protože je spolehlivější. Ptá se mě, jestli na někoho čekám, odpovídám, že ano. Je to jiný taxikář? Ne kamarádka. Co takhle výlet? povozil bych vás po okolí, ukázal Banskyho grafiti a další místa. Ptám se, kolik by to stálo, malý okruh prý 120 a velký 170 šekelů. Ale o ceně se můžeme pobavit, viď? Můžeme. Tak já počkám na kamarádku a promyslíme to. Je mi jasné, že je to nesmyslně velká částka. Naproti přes cestu je Jordánská banka, jdu zkusit vybrat. Dináry nechci. Mohamed běží přes silnici, prý mě zaveze k bankomatu, kde jsou šekely, jeho ochota nezná mezí. Přijíždí další autobus a Mohamed se vydává na lov klientů. Když o jeho služby nikdo nestojí a my jdeme s Kačou pryč, volá na mě, jak to teda bude. Jdeme pěšky, podávám mu ruku a děkuju. Za křižovatkou je bankomat a šekely samozřejmě vydává. Před Chrámem Narození Páně nás někdo velmi jemně upozorní, že bychom se měli posunout, nad hlavou se nám houpá nálož lešení na jeřábu, bezpečnost práce především. Uvnitř je fronta tak na dvě hodiny, procházíme si ostatní prostory, moc toho není vidět, do konce prosince bude kostel pod lešením. Jsme na odchodu, když se k nám přitočí malý chlapík, který nás prý může dostat na začátek fronty, ale nebude to zadarmo. Ptám se, kolik taková služba stojí, ptá se, kolik jsme ochotní dát, odpovídám, že nic. Tak kolik to bude? Chlapík povídá, že 20 euro. Zbláznil ses? 20 euro, za to, že se posuneme ve frotně? Víš, jak dlouho pracuju na 20 euro? Nejste vy Češi? Jsme. Češi moc nechtějí platit. Sleduju pořad Honest Guide s Jankem Rubešem, povídá chlapík. Založil jsem tady taky Honest Guide, abych ukázal Betlém v lepším světle. Všude jsou podvodníci a nejhorší ze všech jsou taxikáři. Fotíme se spolu a slibuju mu, že Jankovi fotku pošlu. Máme dát vědět, až přijedeme v lednu zase. Nejdřív nám slibuje, že nás zkusí dostat dopředu zadarmo, ale potom odchází. No nic, jdeme na kafe. Našli jsme kavárnu s výhledem, směju se, když vidím na terase papamobil s vyfouknutými koly, prý je pravý. Všecko je bílé, palubní deska, i sedadla, papežovo křeslo vypadá spíš jak zubařské, musel se mu na něm potit zadek. Nějaký Američan kouká na auto a u toho se natáčí na mobil a něco povídá. Jdu blíž a slyším, že natáčí podcast pro svoje ovečky doma v USA. Je jedno, jestli jste křesťané, muslimové nebo židé, povídá, dál už neposlouchám, fotím výhled a spící starší pár s hlavami na stole vedle a jdeme pryč. You are lucky man, povídá chlapík s vyřezávanými velbloudy a ovcemi, když vidí Kaču. Vyřiď svému Adamovi, že je lucky man, povídám už asi potřetí Katce. Chvilku se touláme uličkami až nás nakonec vyžene strašný smrad a žlutý kouř, nějaký děda pálí pod školou trávu. Běhal po zahradě s obrovským hořícím kartonem a podpaloval všechno kolem sebe. Snad z toho nebude průser, říkám si. Vracíme se přes náměstí a vybíráme pohlednice. Já ty nejkýčovější, Kača nějaké normální. Ukazuje se, že najít solidní pohlednici není snadné. Zato já mám větší výběr, ale nakonec nekupuju nic. U stánku na přecpaném náměstí kupujeme fazole vařené ve vodě s citronem a kořením a taky pytlík žluté lupiny, pokud neznáte, najděte si na wikipedii. V Lisabonu jsme to jedli k pivu, poprvé jsem to jedl u Giovanna v Římě. Žlutá semena se nějak speciálně nakládají, jinak můžou být toxická a jedovatá. Slupka se vyplivuje, chce to cvik, ale jde to jen tak zubama. žluté kolečko si postavím jazykem nastojato, trochu zkousnu a slupka praskne a spadne. Jazykem oddělím slupku od kulaté čočky a slupku vyplivnu. V Říme jsem je jedl se slupkou, když mě viděl otec rodiny, prohlásil, že jsem barbar. Sedíme na zídce u autobusového nádraží a tlačíme fazole a tremosa. Každý řidič taxíku a autobusu, který projede kolem na nás hledí s mírným údivem, asi to není zrovna populární místo na svačinu. Jdeme se podívat k Banksyho hotelu, u zídky po mně zůstává jen hromádka žlutých slupek. (1/2)

batuzky.jpg