O tom, jak jsem pošlapal historii, viděl mrtvou oliheň a jak mi starý arab vyznal lásku

V sedm třicet zazvonil budík, to jsem byl ještě v Haifě. Naposled jsem kouknul z okna  na výhled a v osm jsem vyrazil na nádraží. Ukrajinec Alex, který se rád potápí, u kterého jsme dva dny přespávali, nám nechal svůj klíč a jen se potápět do Haify. Prý bude stačit, když ho hodíme do schránky. Bydlí v bytovce skoro na samém vršku Haify, takže má nádherný výhled až skoro do Akka a na sever Izraele a hranici s Libanonem. Protože už jsem cestu znal, prokličkoval jsem bludištěm schodišť v naprosto rekordním čase a v 8:45 už jsem měl lístek a čekal jsem na vlak v 9:02, o celou půlhodinu dřív. Jen před nádražím jsem na chvilku zapomněl, že nejsem v Ostravě, ale v Haifě, a že se do nádražní budovy nedá vejít z libovolné strany, ale jen jedněmi dveřmi, batoh přes rentgen, tělo přes rámy, bzzzt píp píp. 

Vlak obkroužil Haifu a za necelou třičtvrtěhodinu mě vysadil v Caesareji. Jenže stará Caesarea je u moře, kdežto nádraží v průmyslové oblasti, zrhuba hodinu pěšky od sebe. Prošel jsem skoro celou průmyslovou oblast, všechny možné technologické parky a vyšel jsem na hlaví silnici. Kus se dalo jít za svodidly, ale pak už ne. Nechtěl jsem se nechat rozmáčknout šíleným autobusákem, a tak jsem stopoval. Zastavilo mi hned asi třetí auto, bilá dodávka se zahradním architektem zhruba v mém věku. Hulil brko a pil kafe a náhodou jen skoro až přesně tam, kam jsem potřeboval. Myslím, že mu moc nesloužila krátkodobá paměť, protože se mě ptal dvakrát na stejné věci, aspoň jsem toho nemusel říkat moc. Jeho tchýně je napůl chorvatka a napůl češka. Inu, svět je malý. Vysadil mě asi deset minut chůze od akvaduktu a zmizel, ještě jsem si stačil všimnout, že měl silně podhuštěnou pravou zadní pneumatiku. Myslím, že jsem ho potom odpoledne viděl ještě jednou, když jsem šel na vlak, ale už mi nezastavil a jen kolem projel, beztak na mě zapomněl. Akvadukt na pláži je jedním z mnoha, které dřív zajišťovaly přívod pitné vody po římské říši a Judeji.

Zbyl ho možná kilometr, možná o něco víc. Zbytek už si sebralo moře, stejně jako asi třetinu celé Caesareje, kterou v době největšího rozkvětu obývalo asi 200 000 lidí. Na pláži a v moři se různě válely omleté kusy zdiva a původního akvaduktu. V jednom místě jsem si chvilku zaarcheoložil a z jednoho sesuvu půdy jsem s vydloubnul střep, myslím, že nikomu nebude chybět. Taky jsem v jedné vrstvě viděl asi tři kosti, doufám, že byly kuřecí... Na akvadukut se dá vyšplhat po písečné duně, nevím jestli se to smí, ale nikde nebyly žádné cedule a nahoře byly na trubkovodu vodovodu stopy v písku, takže lidi se tam si pohybují. Za tu zrhuba hodinu, kterou jsem tam strávil, se u akvaduktu vyfotilo několik skupin zájezdových autobusů. Prohlídnout, podejít, obejít, skupinovka, šup do busu a dál. Prošel jsem si kus akvaduktu a na další duně jsem zase seskočil dolů. Cestou do archeoparku jsem viděl dva krásné psy, sesuvy, něco, co vypadalo jako zbytky římského přístaviště, tunel, ve kterém bylo nasráno a mrtvou oliheň, tu jsem si vyfotil. Do archeoparku jsem vešel po pláži skrze rozestavěné atrakce, nikde nikdo nebyl, žádná cedule o zákazu vstupu, takže co není zakázáno, je povoleno. Z pláže jsem vyšel po schodech skrze velmi draze vypadající restauraci, možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, jako by přestaly cinkat příbory, když jsem procházel ven. Paní v muzeu se divila, že nemám vstupenku a když jsem jí řekl, že jsem přišel po pláži, řekla, že to není problém a moc ráda mi vystavila studenskou slevu za 35 (původní stála 39) šekelů. Pán ve stánku s nanuky se na mě obořil, že kartou se dá platit až od 30 šekelů a já, protože jsem neměl hotovost, což se později ještě ukázalo jako problém, jsem si koupil nanuk v dalším stánku, kde s tím problém neměli, na dva nanuky jsem neměl chuť. Kdyby nasraný pán neprodával samé krámy, možná bych si u něj něco koupil. Vyzkoušel jsem dva místní nebankové bankomaty, ale ani jednomu se nelíbila moje mezinárodní mastercard karta, takže jsem byl bez peněz. Prošel jsem si zříceniny, hippodrom, tunel s netopýry a římské divadlo a vyrazil jsem do Hadery na vlak. Hadera je z Caesareje pěšky asi tak dvě a půl hodiny, je to 15 kilometrů na slunci. Koupil jsem si další vodu, paní kupodivu vůbec nevadilo, že jsem chtěl platit kartou. Před obchodem se na mě zubil takxikář zřejmě měl škodolibou radost, že musím pěšky, ale mě to nevadilo.

Cestou jsem chvilku zkoušel stopovat, ale protože jsem procházel skrze vilovou oblast a golfová hřiště, nezastavil mi ani jeden majitel mercedesu, který kolem projížděl v prázdném autě. Řekl jsem si, že na ně seru a asi za hodinu jsem došel ke křížení dvou velkých silnic, kde se zase nedalo pokračovat pěšky. Zase jsem stopoval a asi za deset minut zastavila paní se třemi dětskými sedačkami, ale s žádným dítětem. Zavezla mě do Hadery na vlak, i když to pro ni byla zajížďka a zmizela. V Hadeře mi vedoucí stanice pomohl koupit jízdenku do Jeruzaléma a pak odešel, asi domů, Když jsem se jeho kolegy zeptal, který vlak jede do Jeruzaléma, řekl mi, že dneska už žádný. Když jsem mu řekl, že mi jeho kolega pomohl koupit jízdenku, jen pokrčil rameny a řekl, že musím do Beit Yehoshua, odkud pojede shuttle bus do Tel Avivu. Sice to není do Jeruzaléma, ale je to po cestě. Peníze za jízdenku mi ale nevrátil. 

V Beit Yehoshua se zřízenci chvilku dohadodvali, kterým mám jet shuttle busem. Oba jely do Tel Avivu, ale každý jinam a oba tvrdili, že z té stanice kam dojedu, mi pojede autobus do Jeruzaléma. Nasedl jsem do shuttle busu 777 s tím, že tři sedmičky musí být šťastné znamení. V Tel Avivu měl bus vyhodil u hlavního autobusového nádraží. Pokud jste tam nikdy nebyli a nevíte, jak vypadá, podívejte se na nějakou scénu ze starého Blade Runnera. Takovou směsici krámků, smradu, jídla, tepláků a lidí různých národností, jsem ještě nikdy neviděl. Pokud se tam ocitnete porpvé, není vůbec žádná ostuda, pokud zabloudíte. Na hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu se lidi rodí i umírají. Před vchodem jsem si vystál pětiminutovou frontu skrze rentgen a rámy, bzt, píp, píp. "Máte v batohu nějaké zbraně? Ne. Požádal vás někdo, abyste něco převezl? Ne, Máte pas? Ano. A mohl bych ho vidět. Ano. Hezký den. Ano." Protože Arlozorov už trochu znám, zkusil jsem si nejdřív vybrat peníze z bankomatu v přízemí. Zpráva, že bankomat v tuto chvíli nemůže vydávat bankovky mě moc nepotěšila.

Vyběhl jsem nahoru, prošel halou a dobil si peníze kartou na dotykové obrazovce, doběhl jsem ke stanovišti, kde už stála skupinka turistů. Z budky vykoukl tlustý pán a řekl, že dneska už žádné autobusy nejezdí, je šábes. Šábes začíná všude trochu jinak a autobusy ještě rozhodně jezdily, ale do Jeruzaléma už zřejmě žádný nepojede. Tak zase ven skrz všecky ty smrady a teplákovky a uřvanou hudbu k dodávkám, ty jsou sice dražší, smrdí a lidi se tam musí mačkat, ale.. výhodu vlastně nemají žádnou. Jedna mi odjela před nosem. Když jiný řidič viděl, že se nás tam motá hodně, nabídl, že nás do Jeruzaléma odveze, ale bude to stát 35 shekelů, normální cena je asi 25. Protože mám studenskou slevu, jezdím autobusem za 8. Moc se mi nechtělo platit 35, ale nezbývala jiná možnost. Všichni jsme se namačkali dovnitř, vedle mě si sedl starý arab v děravém kabátě. Po chvilce vytáhl telefon a strčil mi ho pod nos, abych mu přečetl, co se tam píše, že nemá brýle. Psalo se tam, že letí v květnu do Ankary, a že si má vzít pas a letenku. Bavili jsme se a chvíli to vypadalo, že se tam jede učit anglicky, ale potom jsem pochopil, že tam jede učit, a že učí v angličtině. A co, že učí? Dějiny Blízkého východu, studuje doktorát na Hebrejské univerzitě, takže jsme vlastně něco jako spolužáci. Vzhledem k tomu, že měl ruce od bílé barvy a v kabátu měl díry, bych to do něj neřekl. Chvilku jsme se bavili o České republice a sousedech, o berlínské zdi a Balfourově deklaraci. Vysvětlil jsem mu, že už jsme jen Česká republika a Slovenská republika, že máme dva jazyky, ale že si rozumíme a rozešli jsme se bez války. Pochválil mě za to, takže bych to asi měl vyřídit Klausovi a Měčiarovi, ale nebavím se s nima, tak jim nic neřeknu. Potom mu zazvonil telefon a moc jsem nerozuměl, ale slyšel jsem slovo Czechoslovakia. Prý to byla jeho manželka a vysvětloval jí, že má nového kamaráda z Československa, asi taky problémy s krátkodobou pamětí. Musel jsem mu poslat email, budeme prý pokračovat v naší konverzaci. Pozval mě na návštěvu do Ramalláhu. Potom jsme vystoupili, podali si ruce, řekl mi, že mě miluje a zmizel za rohem. Tak jsem si koupil falafel za osm šekelů, protože jsem za celý den měl jen jeden nanuk, zeleninu u araba, co nikdy neváží, kolik toho mám, ale jen si vymyslí cenu a šel jsem domů.